Jak bys popsal dálkové studium?
Když něco hledáte, může se stát, že najdete něco, co jste ztratili už dávno. Nebo něco, co jste vůbec nehledali. Já toho našel nejvíc v době, kdy jsem myslel, že nic hledat nepotřebuji.
„Klíčem k porozumění (nejen) vlastního těla je zkušenost a prožitek.“
Dálkové studium je forma obtížně uchopitelná, která člověka prověří. Vím, o čem mluvím. Dvě neúspěšné, magisterskou a postgraduální, mám za sebou. Dálkové studium školy Pohyb je život přichází bez ambicí – nic nežádá, nic neslibuje. Vlastně ani nic nenabízí, žádnou odměnu, certifikát, diplom, medaili, dokonce ani kšiltovku nebo reflexní pásek s logem. Ale za to se můžete velice blízce setkat se svým tělem. Ber nebo nech být. Ale to tělo je to, se kterým vstáváme, celý den ho nosíme a večer uléháme. A které bychom zákonitě měli znát a vnímat nejlépe. Na první pohled se program dálkového studia jeví jako běžný tréninkový plán. Online platforma, soupis cviků, varianty dle obtížnosti, počet opakování. Tak se často ptám sám sebe, co je tady jinak? Co mě už přes rok drží?
Poznání vlastního těla přerostlo v poznání sebe sama, online platforma se změnila ve skupinu reálných lidí, které obdivuji a se kterými se cítím v bezpečí, cviky nejsou cviky, ale průběh celého dne, který provází pohyb, z cíle vydržet 60 sekund ve stojce se stal cíl být každou sekundu v životě sám sebou. Proč? Life changing okamžiky se někdy špatně vysvětlují.
Co ti výuka přináší nebo naopak ubírá?
Větší poznání vlastního těla s sebou zákonitě přináší touhu jít hlouběji. Tohle je pro mě pravá podstata konceptů hygge či well-being. Pokud chci „žít v dobré kůži“ nemůžu růst asymetricky. Studium mi přineslo touhu žít lépe. Od ryze pohybových dovedností až po spirituální rozměr, větší vděčnost za rodinu, vytváření dobrého místa pro život – domova, změnu životních návyků, přemýšlení nad tím, jak chci žít, kde jsem a kam směřuji. To s sebou samozřejmě přineslo i odstranění věcí, které nějak „přestaly zapadat“.
Existuje něco jako princip či hlavní lekce, kterou sis ze studia odnesl, případně na co jsi přišel?
Pohybová praxe mi s sebou přivála na první pohled dva ambivalentní přínosy – pokoru a sebevědomí. Dostudování fyzioterapie a absolvování celé řady odborných kurzů mě dovedlo k pocitu, že pohybu rozumím. Že znalost jeho zákonitostí, struktur a procesů je dostatečná k porozumění. Nicméně znalost je pouze dobrým předpokladem. Uvědomil jsem si, že znám své tělo hůře než těla svých pacientů. Že mu věnuji výrazně menší pozornost. Nebo využívám jeho potenciálu a širokých možností jen zlomkově. Klíčem k porozumění (nejen) vlastního těla je zkušenost a prožitek. A snad právě prožitek je schopen nastartovat celou kaskádu dalších procesů. Zasít zvědavost, co je dál, co je za dalším rohem. A to u mě přináší pocit, že stojím pevně nohama na zemi, a hlavně na místě, kde stát mám.
„…z cíle vydržet 60 sekund ve stojce se stal cíl být každou sekundu v životě sám sebou…“
Toto je hlavní princip – všechno co jsem o sobě poznal, co jsem se naučil, čemu jsem porozuměl, má vliv na můj další život. To, že jsem se naučil žonglovat nebo že jsem se naučil stát minutu ve stojce mi v životě nezměnilo nic – ale taky všechno.
